Minimalistický únor

CESTA

Každý ji máme.
Dlouhá,trnitá plná překážek - padáme zase vstáváme,nechceme vidět její konec jen nás něco nutí pokračovat.

START

Několik fotografií ze zajímavé akce, na kterou jsme přijeli skoro pozdě, šíleně to tam klouzalo a bylo vzhledem k vánici poměrně slušné nesvětlo (-: Přesto snad, pár momentek ...

Gallery Framing

Casta otazka vyvstava na webovich strankach,  kde vystavuji svoje dila fotografove vsemozneho druhu, dilemma, o hodnoceni, spravedliveho hodnoceni jejich tvoreb.

Hodnoceni jakykoliv product od umelce, je nemozne. Bych myslel ja. Nikdy nemuzes rict co je lepsi nebo horsi, muzes jen rici co se tobe libi, a to je na tvem vkusu. Kdyz se podivas na druheho fotku, tak muzes jen rici jak bys to vyfotila ty, ale to by byla jina fotka nez autor chtel udelat. On sam vyjadruje svoje pocity. Takze je tezke rikat , nebo komentovat nekoho dilo, jen muzes napsat jak bys to udelal ty, coz neni myslim relevant, …..autor spis ceka upozorneni na nejakou zrejmou chybu, ktere si on sam nevsiml, nebo si vybere z nekolika nazoru, velmi casto rozdilnych, to co mu pripada jak dobry napad.

Jak v muzice, kdyz znama oblibena skladba dostane nekolik podani od ruznych umelcu. Treba Beatles skladba “ With A Little Help From My Friends ” v podani from Joe Cocker  A mudruj a znamkuj co je lepsi, Beatles, nebo Cocker???

Iphoneografie

Dlouho jsem se rozhodoval, jestli mám tenhle článek vložit, ale jsem tak zvědavý na vaše názory, že jsem neodolal.

Jak všichni víte, propadl jsem takzvané iphoneografii. Díky tomu jsem se dostal k jedné malé soutěži a rozhodl se jí zúčastnit ze stejného důvodu jako se účastním Témat na DA, i když šanci mám pramalou.

V pravidlech bylo, že můžu poslat maximálně 10 fotografií na volné téma, ale pořízené pouze jednou zadanou aplikací. Tu jsem si okamžitě nainstaloval do telefonu. Soutěž trvala 15 dní a končila v sobotu. Po instalaci jsem okamžitě začal dokumentovat vše co jsem kolem sebe viděl a skončil jsem až v sobotu odpoledne po cestě z hor.

Žádný soubor ani nic jiného jsem neplánoval, až na Téma, které jsem využil i k soutěži. Nakonec jsem vybíral asi z 1800 cvaků a po téhle zkušenosti o to víc obdivuju JJ za jeho úterní Topy. V semifinále jsem jich měl asi 50 a finálovou desítkou si nejsem jistý ani teď. I proto vám jí tu předkládám, ať jsem pro příště o něco chytřejší.

Prosím tedy o řádnou tvrdost jako by jste byli porota zrovna vy. ;)

Rámečky mi snad odpustíte. Na telefonu se tvářily jako bílé a až v posledních dnech jsem si všiml, že tam nemusí být vůbec. Moje blbost. Mimochodem užírali obraz, takže byla docela sranda, když pak hlavní motiv byl napůl pod rámečkem. :) Díky tomu jsem pár favoritů musel vyřadit.

Tak poroto s hudbou do toho. :)

A semifinále můžete vidět tady.

Redhead Girl

Redhead Girl

Čechy krásné, Čechy mé

Vyjma několika služebních cest v NSR či NDR a dovolené na Liptově jsem nikdy neopustil rodnou hroudu. Neznám pláže v Bulharsku či Itálii a neviděl jsem na možské hladině zakřivení zeměkoule. Neseděl jsem v Tunisu na velbloudu, nepostál před pyramidami v Egyptě, nekrmil holuby na římském náměstí ani neseděl v benátské gondole.

Nevím ani, zda se tím mám ve svém věku postupného již rozkladu chlubit, protože na srazech abiturientů jen tiše poslouchám své spolužáky.

Mám však na kole či po nohách prošitou svou vlast a věřte, že mi to stačí. Miluji tuto naši zem a zejména věnce hor chránicí ji uvnitř i ze všech stran.

Nenápadný Slavkovský les s vrcholy Dyleň a Lesná ukrývají kynžvartské prameny, majestátnou Sněžku chránící prameny Labe, neodolatelně fotogenický řetěz Českého Středohoří počínajíc vyvřelinami Ranou, Oblíkem či Milešovkou a konče téměř v Labské kotlině Hazmburkem, nebo tichý zadumaný šumavský Pancíř strážící zdáli hluboké modré oči jezer Černé a Čertovo a zejména Krušné Hory, na jejímž Klínovci vidím z okna za každého soumraku světlo z televizní antény.

Je tu krásně v tom našem Česku.

Dárky pro radost

Zapomeňme na sny, přichází realita. To se lehko řekne. A co vzpomínky. A dávné naděje lepších zítřků. Zítřek je tady a směje se nám do tváře. Face to face.

Mé milované a nenáviděné rodné město. Samé protiklady. Ulice, domy, zákoutí, kde vidíte svou minulost, své ztracené mládí. Tady se zhmotňuje, tady ji sdílíte s ostatními lidmi, tady jste tím, čím jste, protože tu lidé znají vaše kořeny, vaši rodinu.

Už pohled zdáli na typickou věž rozechvívá srdce a co teprve dům, kde jste vyrůstali. Okno, kterým jsem lezla do kuchyně, pár zažitých hmatů. Dvorek s kamennou zádlažbou a starou pumpou, dřevník, starý ořech. Na trávě deka s dětskou vaničkou, ty vůbec první vzpomínky.

A město. Tedy spíše městečko. Pár kroků z domu do školy, cesty  tisíckrát projeté na starém favoritu, všechno  tak všední a tak vzácné.  Sokolovna a hřiště za ní, náměstí a jeho slavné poutě,  koupaliště na kopci a park. Nádherný zámecký park s fontánou, kovanou bránou a tanečním parketem.  Dějiště letních „zábav“, letních kin a letních lásek.

Střih. 21.století. Ta skvělá budoucnost je tady. Domy jsou stejné, jen ztratily už dávno svůj styl. Vzala jim ho doba. I lidé tu jsou stejní. Žijí v zajetí svého města. Hrstka těch osvícených marně bojuje s objektivními okolnostmi, posun kupředu je příliš pomalý. Spousta mladých odešla, ano,  i já.

Město se stává alegorií. Je zrcadlem našeho vývoje. Našeho vzestupu. Našich pádů. Už není ale kam odejít. Budeme se globalizovat, budeme krachovat, tunelovat, revoltovat, korumpovat. Hlavně musíme ale přežít. Snad to odnesou jen ty domy a parky a naše estetické vnímání. Kéž by. Možná i zhubnout se nám díky tomu podaří.  Jen chodníky jsou z obliga. Ty nové zaplatila Unie. Musíme si dávat víc dárků. Pro radost. A pustit i kolegu k lizu. Nejen lesní zvěř. Toho je nám třeba jako sůl.

…chvilka času pro sebe, pro druhé…

Jsou chvíle, kdy si i ti nejpracovitější z nás najdou chvilku pro odpočinek. A když to neumí, je dobré jim připomenout, že nejen prací je člověk živ. 

Čas od času se mi podaří vytrhnout našeho kolegu Luboše Blažka nejen z procesu pracovního, který ho snad již téměř celého pohltil, ale i z náručí kruhu rodinného, což si pokaždé, když se tak stane malinko vyčítám. 

Pod záminkou společného fotografování vyrážíme takto čas od času mimo své domovy, abychom většinou u kávy prostě pokecali. 

Naposledy se tak stalo minulou sobotu, tedy 18. 2. 2012.

…mluvítko, do kterého se ohlašuji…

Ale v zájmu pravdy musím konstatovat, že se nám občas opravdu podaří domů na paměťových kartách v útrobách našich aparátů donést i nějakou tu fotografii.

Luboše pak vracím zhruba po třech hodinách přetřásání všeho nejdůležitějšího a po doplnění kofeinu do žil, jinak vcelku nepoškozeného zpět do kruhu rodinného doufaje, že mi jeho dočasná absence bude jeho blízkými odpuštěna. 

Tyto výlety bývají téměř pokaždé okořeněné i nějakým malým dobrodružstvím. Nejinak tomu bylo i onehdy, když se na Luboše vrhl akční securiťák obchodního centra. 

Protentokráte postačilo pouze vysvětlení, že kolega v rukách dřímajícím fotoaparátem v místech kde  se to nesmí nefotografuje, nýbrž abstrahuje. 

Tímto se mi podařilo mladého snaživého sekuriťáka, kterému chyběl přední zub přesvědčit, že je Luboš celkem neškodný jedinec.    

...čtením informací na vchodových dveřích si krátím chvíle po zazvonění…

Když jsem v tento den předával pln nových informací a zážitků Luboše rodině, zamával mi ze dveří dřevák. Připadal mi unavený, ale tak nějak šťastný. V duchu jsem si říkal, že je dobře, že už těm krutým mrazům odzvonilo, protože ještě pár dní a ten chudák dřevěný by se v kotelně asi udřel.

Tedy pokud by mu dřív nedošlo uhlí. 

…Pinokiův odložený nástroj…

Tak tedy mohl konečně i Pinokio odložit tu zatracenou lopatu, kterou přihazoval neúnavně uhlí do kotle v jejich domě. Mohl si konečně promazat si své sukovité končetiny voňavou leštěnkou na nábytek, jejíž vůni mi vítr naservíroval pod nos. 

Konečně mohl alespoň na chvíli vykouknout ze dveří a zamávat mi, aniž by mu po provedené údržbě vrzal jediný kloub.

A také si snad konečně najde i chvilku na Panenku, které to prý po vykoupání a po vyspravení potrhaných šatečků velice sluší. 

Je fajn najít si chvilku pro... 

...nechť si prosím každý doplní ;-)

Reflections on Reality

Zima...

...podle Franze Kafky

memory card

Cesta do červené země, snad déšť,

potkávám malé černé kachničky, 

883310 mám na to vsadit?

Probouzím  se,

data  na  kartě takřka nečitelná.

Můj skromný  příspěvek k několika

článkům z posledních týdnů o snech.

…colored indust®ial…

Nevěšte kočky....

...jsou to taky jenom lidi.

Byl tady městský hřbitov...

...ale to už je dnes celkem jedno. 
Asi.

Zůstala vysoká zeď, zarostlý křížek a stromy.

Stromy rozesázené tak nějak jinak. 
Není to park, není to chaos.

Ale nedokážu to víc slovy popsat. 
Snad jen, že pokud tímto místem jen rychle neprocházím, cítím, 
že toto není místo bez paměti.

Snad jsou ty snímky trochu optimističtější, než úvodní slova...


ps: Kostelík zde trochu skrytý má svůj velký příběh. Snad se k němu brzy dostanu-

CCXXXXVI.

Na kraji.

quest for the dreams

 

Moje sny nejsou zrovna zavidihodne, takza moje zadost po lepsich je myslim plne opravnena. Prislo mne to namysl, inspiroval jsem se v predeslem clanku, kde jsem cetl diskuzy o snech, a nasel jsem tuhle uz pripravenou fotku.

Jen takhle naznacenim, nebudu moc rozebyrat. V mladi jsem byl soucasti autonehody, a byl jsem jediny kdo prezil, nasledovali velice neprijemne sny, ponevadz jsem byl nekolik hodin zajaty v rozmackenem aute pod kamionem.

Kdyz jsem se toho trochu zbavil, tak po mem odchodu s CZ, nasledovali tak zvane "emigrantske" sny, kterym se nikdo nevyhnul, myslim s emigrantu. Scenar u techle byl ze jsem se dostal nejakym zazrakem zpatky do CZ, a nejakym zpusobem jsem se od tama nemohl dostat zpatky domu. Budto jsem ztratil, pas, nebo mne zatkli, nebo....ruzne priciny. Clovek se vetsinou probudil spoceny a unaveny.

Pred par lety, 4-6 jsem mnel zese nehodu, nekdo do mne zezadu napalil kdyz jsem stal na cervenem svetle, a kdyz mne nakladali do sanytky, tak mne zacali svazovat na lehatko, a moje  claustrophobic vzpominky byli okamzite zpatky. Skoro jsem se popral z osetrovateli, policajt byl na me strane,.... a moje sny jsou zpatky. Moje zena se prestehovala do obyvaku,....

Muj syn propujcil jednou svuj pokoj nejake navsteve, a po noci  se mnou v loznici odmita i spat v hotelu kdyz nekam jedeme. takze pravdepodobne je na mne videt ze se mne neco zda.

Timhle jsem vam nechtel zkazyt naladu, jen se podelit o zazitky ve snech.