Jak jsem vítal jaro…

Letošní první máj se nesl ve znamení vysokých teplot, které byly podle některých statistik údajně rekordní. Blížila se 11 hodina dopolední a já právě dosekal trávu na naší zahradě, byla to první a poslední činnost, kterou jsem si pro tento den předsevzal. Posadím se na lavičku, shodím ze sebe tričko, popíjím kávu a tělo vystavím jarním paprskům. Pohledem zkontroluji slunce, které se snaží schovat za sloup elektrického napětí, na kterém se pyšní místní vesnický rozhlas.
Je to už hezká řádka let, kdy se z těchto hlasatelů řinula, pro nás školáky, nesrozumitelná hudba, která nutila přetahovat peřiny přes hlavu. Ten den, byl ale pro nás kluky něčím výjimečným. Ty pravé oslavy nás docela míjely, náš čas totiž přicházel až v odpoledních hodinách. Mohlo být něco málo po šesté hodině, kdy v místním parku kolotočáři balili své živobytí a my s napětím očekávali, až dojde na střelnice. Pod dřevěnými rošty se totiž skrývalo něco, co dávalo našemu prvnímu máji punc dokonalosti. Drobné mince, které rozjařeným střelcům skrze škvíry propadly a schovaly se do trávy. „16,17,18,19,20….tento rok nic moc,“ konstatujeme, ale pořád lepší, než nic. Tuto absurditu prvních májů, jsme dovedli k dokonalosti až následující den a to zakoupením dvou lahví nefalšované coca coly, které jsme společně vypili. Dva z nás po tom měli to štěstí, že si mohli tyto námi uslintané láhve odnést domů :)
Stejné datum, jen o deset let později na střední škole, v sedm hodin ráno stojím s kamarády na nádvoří školy, kde společně čekáme na ředitele, aby zkontroloval stavy svých žáků. Vzájemně se ujišťujeme, že vše platí a za hodinu se potkáváme na smluveném místě. Zatímco alegorické vozy omýval radioaktivní déšť z Ukrajiny, my schovaní a v suchu popíjeli námi zakoupené lahváče. Že to vše bylo k něčemu dobré, se prokázalo až za pár let, všichni máme alespoň dvě zdravé děti :)
Je pět hodin odpoledne, balíme to nejnutnější a ze zahrady odjíždíme domů. Neuplynou ani dvě hodiny a můj krk je obalen do husté pěny Panthenolu. Ve svých letech, bych už snad mohl mít rozum, říkám si v duchu. Letmo se podívám na svou manželku, sedí na sedačce v obývacím pokoji a její ramena jsou zahalena v bílé emulzi. Usměji se, nakonec je vše, jak má být…. Jsme nepoučitelní !