Fotitelé

Byla jsem tak konsternovaná výběrem mé nepovedené fotky do Pepova TOPu, že mě to donutilo o celé věci přemítat (a to nejen v ranní sprše), ale i pak, při vaření nedělního oběda, a dokonce získat téma na článek. 

Poslední dobou mě nějak všechno nudí. Myslím fotky v internetových galeriích. Mám zase obvyklou, pravidelně se opakující depku, uklidňuju se. Týká se to samozřejmě i vlastní tvorby, to především. Pohybuju se tu pátým rokem a témata se prolínají, opakují, řeči se vedou stále dokola a nikam nevedou. Nebo vedou? Něco na tom musí být..že tu tolik lidí tráví tolik času, včetně mě. Každý v sobě hledá toho Fotografa. Někdo jím už je a ví to, někdo si není jistý, někdo si myslí, že je a není, jiný není a nikdy nebude.

V poslední době se fotografie vyvíjí takovou rychlostí, jako nikdy. Nejsem si ale jistá, že se jedná o ten samý proces, jako dřív. Rozdíl je v kvantitě, využití, ocenění, ale i ve vztazích mezi samotnými fotografy. Jsou horší, řekla bych. Ty vztahy. Znám pár opravdu úspěšných fotografů, kteří jsou doslova znechuceni současnou situací. Neplatí žádná pravidla cesty k úspěchu, jsou bořeny mýty, vystavovat i na těch nejprestižnějších místech nic neznamená, fotky v časopisech má kdekdo a zadarmo. Co vlastně chtít dosáhnout, kde je ta meta úspěchu a uspokojení? Došla jsem k tomu, že v sobě. Fotit tak, jak chci, jak mě to samotnou uspokojuje.

Tento způsob přístupu k fotografování praktikuji už delší dobu. Pro někoho zdá se to býti bláznovstvím, někdo to akceptuje. A jiní už to dávno znají a teď se smějou pod fousy. Nebo pod vousy? Jsem ale ještě fotograf? Přišla jsem na to, že asi ne. Hledala jsem ten správný výraz a napadl mě fotitel. Tedy v mém případě fotitelka. Je to novotvar, od slova spisovatel, pábitel, krotitel, učitel a tak dále. Všimněte si, že v každém tom příkladu hraje roli vlastní osobnost člověka. Jeho působení, jeho otisk.

Zatímco fotograf musí splňovat jisté obecně očekávané předpoklady, jako znalost techniky, schopnost nafotit kalendář či svatbu, mít odpovídající vybavení a umět o něm odborně pohovořit, fotitel nemusí nic. Jen se projevovat. Působit. Předkládat a otevírat se. Dokonce nemusí mít ani foťák. Stačí přece mobil.. Samozřejmě, že znalost řemesla je mu jen k dobru, otevírá jeho možnosti, ale není podmínkou. Myslím, že právě dochází k rozkvětu fotitelství, jen je třeba si ho přiznat. Fotografové se uklidní, fotitelé se přestanou stydět a uvolní se.

Možná, že to pomůže i samotné fotografii. Všimněte si, že rozdělení se týká pouze vlastní osoby, nikoli výsledku vlastní práce. Dobrou fotku totiž může udělat jak fotograf, tak fotitel. Zatím se nacházíme ve fázi, že každý si ale cení to své.

A proto mi na závěr mé objevné úvahy dovolte zvolání :

Ať žijí fotitelé, fotografové nového věku!