čtvrtek 28. dubna 2011

O STŘEPECH (nejen v kolejích)

a další jaro 039a další jaro 040a další jaro 041a další jaro 043





























Čas tříbení, hledání, narovnávání cest. Všechno se zdá rozbité. Do skládačky chybí dílky. A jinde zase přebývají. Je bouře vždycky jenom ničivá? A nebo díky za ni? Kdysi jsem řekla v jedné modlitbě Bohu, že chci, aby s mým životem jednal teď a tady, tak, jak je potřeba. Není to vždycky příjemné. Někdy se vztekám, někdy mám chuť se vymluvit či omluvit, někdy trvá delší čas, než řeknu: “Ano, máš pravdu. Tudy cesta nevede.” Někdy naslouchám strachu. Někdy zapomenu naslouchat svému srdci. Někdy jsem unavená a omlouvám únavou svou chuť jet širokou místo úzkou cestou… Ale je lepší zjistit to teď a tady a mít šanci začít znovu. Odpustit a nechat si odpustit. Vrátit se a vykročit po správné odbočce… Ze střepů, z dílků, může vzniknout obraz. Sama ho ale neposkládám. Vidím jen málo, jen kousek… A téměř vždy mám málo toho nejlepšího lepidla – bezpodmínečně přijímající lásky…

12 komentářů:

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  3. :-) na smazání jsme se s Monikou domluvily, povídání bylo dost osobní a netýkalo se fotek.

    OdpovědětVymazat
  4. I když podobné úvahy na toto kontroverzní téma nevyhledávám a při náhodném nalezení ani nečtu, tak toto jsem si stihl přečíst ještě před smazáním a jsem z toho špatnej ještě teď - mám jen jediné - Moniko gratuluju a Renko držím palce!!!

    V daném kontextu jsou fotografie velmi silné

    OdpovědětVymazat
  5. Já tu teď jen zopakuji to, co se fotek týkalo - mně by stačila ta poslední, ta pro mě obsahuje vše ....

    Radku :-).

    OdpovědětVymazat
  6. Ono je tady neosobní povídání asi dost těžké. Ty Tvoje úvahy k němu dost vybízejí.

    Snad bych tedy jen napsal, že pochybností k nám patří. Každý možná jinou mírou a s jiným vymezením a dílem toho, o čem už nepochybuje.

    K fotkám:

    Ty fotografie mají takto ve čtyřech, na první pohled nenápadný ale o to pevnější potenciál..


    Dlouho jsem na ně koukal a nakonec to skončilo jako u mě často. Volil bych převod do BW...

    OdpovědětVymazat
  7. Josef má asi pravdu s tím BW podáním. Jinak k textu, který jsem taky zachytila. Vkládej, jak je Ti příjemné, jak to cítíš a potřebuješ. Myslím, že zdejší osazenstvo už je zvyklé na odrazy našich duší. Já sama si tu ráda foukám na svoje bolístky..:-)

    OdpovědětVymazat
  8. Dávám si fotografie dohromady a přemýšlím. Hodně na mě mluví ta poslední, je to takové vyústění příběhu o těch našich ,,schránkách,, nejen tělesných.

    OdpovědětVymazat
  9. Renko, dobre to napsalas, zni to az trosku bazlive. Zensky, usuzuji modle moji, maji nekdy obdobi ktere je , jemne receno zvlastni.
    Nekdy si delaji starosti stoho co starosti nepotrebuje, nekdy maji problemi s tim co neni problem. Trosku duvery, verit svoji rodine a trucha sebeduvery je potrebna. V jednom case, cokoliv jsem rekl, myslela moje zena ze ji nejak napadam......... Zivot neni pericko ale neco vetsiho a tezsiho. Mame jenom jednu sanci tady na tehle planete. Je to takove jako si to udelame. Mam podezreni ze God nam v tym moc nepomuze.
    Mozna pisu uplne z cesty. To je mozny. :))

    OdpovědětVymazat
  10. ... když si přečtu text doprovázející fotografie napadají mě slova jako "... co nás nebolí, to nás nemění ..." , "... bez pošetilosti není zmoudření ...". Renato, nemusíme být dokonalí, ale měli by jsme o to usilovat. Málo komu se to povede, nestojí to za to, trápit se vlastní nedokonalostí :-) Fotografie beru tak jak jsou.

    OdpovědětVymazat
  11. nevím si s tím rady, na mne moc "humpolácké" Mám raději filgránské práce :)

    OdpovědětVymazat
  12. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat

please sign in or put your name in comment box
so we know how to call you