pátek 18. března 2011

včera na jedné vernisáži

Nejsem pravidelným návštěvníkem vernisáží. Ne, že bych neměla výtvarné umění ráda. Už jako malá holka jsem vyrůstala u knihovny plné encyklopedií a monografií malířů. Maminka měla na "peďáku" vystudovanou výtvarku a výtvarné umění miluje dodnes, i když sama se mu nevěnuje. Obklopená výtvarným uměním jsem i dnes. Dcera se na podzim v deváté třídě rozhodla, že ji malování baví, dva měsíce chodila 5x týdně do výtvarky a pak udělala talentovky na UMPRUMku do Hradiště. Je ve druháku a moc si to užívá. U nás doma se maluje, fotí a tvoří... V práci jsem se před pěti lety seznámila s pedagogickou asistentkou Jitkou, pracující na záskok v rehabilitační třídě. Postupně jsem zjistila, že mužem téhle krásné ženy je "malíř jižní Moravy" pan Antonín Vojtek. Jeho obrazy mě provázejí celé ty roky, co jsem přesídlila na jih. Mám ráda jejich barevnost, poezii... Zobrazují kraj, který miluji, způsobem, který je mi blízký. Přátelství s Jitkou se rodilo postupně. Zapouštělo kořeny. Když přišlo první pozvání na vernisáž k Vojtkovým do Galerie 99, přijala jsem ho velmi nesměle. A vzala jsem s sebou foťák. Jen tak pro radost. Fotky Jitku zaujaly a tak další pozvání už bylo pracovnější... ...foťák jsem tehdy už měla "povinně". S velkou bázní jsem fotila paní Gabrielu Vránovou při křtu jednoho z Vojtkových kalendářů. A tak jde čas... Včerejší vernisáž výstavy (nejen) abstrakcí brněnského autora Radovana Krause jsem chtěla navštívit zase jednou jen tak, pro radost. Upřímně - vzhledem k dlouhodobějším zdravotním problémům - jsem na sebe nechtěla brát závazek focení a rychlého zpracování materiálu. Pak zazvonil telefon. "Vypadla" kabelovka - není, kdo by pořídil oficiální záznam. Můžu? Užila jsem si to... ... tyhle fotky jsou z těch méně oficiálních.... ale každá vernisáž, a nejen vernisáž, je řadou obrazů, příběhů ve zkratce, veršů, které volně ložené, tvoří báseň... ... možná je to stejné jako s Krausovými abstrakcemi... Je tu celek... velký, mající význam... uzavřený rámem... a v něm pak ukrytá řada obrazů, příběhů... Tenhle výřez z jednoho díla je pro mě připomínkou boje zaměstnanců ostravské ZOO o odchov prvního sloního mláděte v ČR...

3 komentáře:

  1. Tohle prostředí většinou člověka okouzlí, pokud má alespoň nějaký vztah ke kumštu a není předplatitelem třeba Blesku.

    Mnozí z nás jsou za výtbarnem taženi doslova jak na vařené nudli :-)

    k článku samtnému:

    Nahoře ještě před textem bych dal ty poslední dvě barevné fotky. U té předposlední mě tam ty skleničky ale moc nepasují. Ty dvě fotky by tak reprezentovaly co bylo z kumštu k vidění.

    Pak bych dal text

    A nakonec bych dal ty tři nyní první, jsou tématicky spojené, a všechny tři by byly v BW. Ty tři by reprezentovaly Tvůj záměr nakouknutí na přišlé diváctvo :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Ještě než jsem si přečetla Josefův text, tak jsem si říkala, že je to celé pocitově rozbité. Ač jsou to fotky z jedné akce, každá je jinak pojatá, což je škoda. Méně je někdy více. Já bych dala první tři do BW a chtělo by to je umístit vedle sebe, což ani nevím, zda to jde. Taková studie ženských rukou. Samotné skleničky jsou podle mě zbytečné.

    OdpovědětVymazat
  3. Renato, jeste se podivam a prectu, nuti mne ted opusti domov a vzit hosty s CZ na plaz, zitra do ZOO a v pondeli jdu doufam do prace, kde to v klido prectu.

    OdpovědětVymazat

please sign in or put your name in comment box
so we know how to call you