Kdysi dávno před lety, když jsem začala - tehdy 1x týdně - chodit s naším zlaťáčkem Barnym na stacionář, seznámila jsem se s holčičkou Karolínkou... Šikovná předškolačka, která se do Barynka úplně zbláznila. Pro mě naopak byla práce s Kajkou nejvíc náročná... Důvod byl prostý... Mentálně byla - a je - Kajka naprosto v pořádku. To, co v pořádku není, jsou její svaly... trpí svalovou dystrofií... Zatímco jsem neměla problém pracovat s dětmi těžce handicapovanými, ležícími, ve chvíli, kdy jsem pracovala s Kajkou, jsem stále před očima vnímala naši nejmladší dcerku, která je o rok starší.... Uvědomovala jsem si, jaká je milost, že máme děti zdravé... Věděla jsem, že můžu dát Kajce trošku radosti.... ale že to je taky všechno.... Kajka dorostla do prvňáčkovského věku a ze stacionáře odešla - podařilo se a ona chodí na běžnou základní školu za pomoci osobní asistentky...
Kajka s rodiči bydlí ve Valticích, chodí na stejnou školu, jako naše děti, do stejného pěveckého sboru... Potkáváme se. Osobní asistenci navíc zajišťuje organizace sociálních služeb, v níž pracuji, a tak jsem třeba s Kajkou prošla část školního dne, abych nafotila materiál pro webovky, katalog služeb... Vedoucí tanečního kroužku, ve kterém tancuje naše Týnka, navíc před pár lety tančila pro Kajku v Bailandu, Týnka ji dokonce byli ve studiu podpořit i tanečním vystoupením...
Prostě - Kajka k nám patří - je "naše" - i když udělat můžeme vlastně jen minimum... Léky, které užívá a které - prozatím - zbržďují průběh nemoci a tak dávají naději, že se Kajka dožije dne, kdy třeba bude léčba možná, stojí tisíce, desetitisíce... Experimentální léčba... Ale naděje neumírá....
A tak - čas od času - proběhne na Břeclavsku benefiční akce na podporu Kajky.
Ta prozatím poslední se konala v tomto adventním čase v břeclavském kině.
Byla jsem tam - jako máma dcery, která tancovala s tanečním kroužkem, i jako vedoucí Integračního centra, které přispělo do programu svým pantomimickým představením "O Sněhurce"...
Když jsme jako Integrační centrum dostali nabídku také se připojit k programu, zvažovali jsme to... Přece jen - hrát na velkém jevišti, to bylo pro naše klienty hodně veliké dobrodružství. Nakonec jsme nechali rozhodnutí na nich. Povyprávěli jsme jim o Karolínce a oni sami se rozhodli, že mají co dát, že budou hrát... i když je to v neděli (a to je pro řadu z nich velké narušení jejich stereotypů, vůbec ne jednoduché), i když mají trému...
A tak se v kině sešli ti, kteří opravdu chtěli.... taneční klub Valtice a mažoretky Valtice, Integrační centrum UTILIS, cimbálovka Břeclavan, břeclavský divadelní spolek a kapela Melody Gentlemans... Byl to krásný čas.
Akce to nebyla ani velká, ani hojně navštívená, sál zůstal poloprázdný, ale když jím zněla "Amazing grace", tak jsem věděla, že jsem na správném místě a ve správný čas...
Ne vždy je možné dělat velké kroky, ne vždy jsou výsledky na zlatou medaili.... ne vždy je jasné, že po boji přijde zasloužené vítězství... Ale vždycky stojí za to bojovat...
A o tom jsou pro mě Vánoce... Bůh to s lidmi nevzdal... a ani my nemáme proč se vzdát...
SIAO – Salon International de l’artisanat de Ouagadougou. Koná se vždy na začátku listopadu jednou za dva roky a je to velká událost. Řemeslná a lidová tvorba z celé Afriky. Příležitost udělat dětem radost a nebo jen vyrazit ven s přáteli. Noční párty s divokou hudbou, grilovaným masem a pivkem až do rána. Parádní podívaná a obdiv nad zručností afrických umělců. Cukrová vata, bublifuky, djembé, šperky od Touaregů, batikované obrazy, mýdlo z karité, dřevěné žirafy a proutěná křesla. Vedro, hluk, prach, čmoud a tlačenice. Drobné příběhy vytržené z každodennosti. A pár obrázků na památku. 
Dospěl jsem k názoru, že není špatné mít občas Hosta...
