pátek 17. září 2010

Mikropříběhy (nejen) klučičí

naprosto otevřeně přiznávám: mám ráda muže... v našem pracovním kolektivu je jeden muž a 6 žen v celé společnosti pracují 2 muži a 49 žen ... dala bych našim mužům medaili za statečnost jsem za ně vděčná vážím si jich - že to zvládají ... klienti je potřebují - potřebují oporu a vzor "pánský klub" je hojně navštěvován a "dámy" touží nahlížet aktivity "dámského klubu" - hygiena, vaření, relaxace, móda a vizáž jsou zajímavé jak lákavá je ale střelba z luku, objevování bunkru nebo natírání žádná z nás nespala s našimi svěřenci pod širákem neučila je počítat hvězdy a rozložit spacák ... my také potřebujeme "naše" muže osmdesátikilový nechodící klučina v silné náruči opravený kapající kohoutek údržba bazénu a stavění táborového stanu ... a pak to ještě podstatnější pohled z druhé strany praktičnost do našich emocí žádná hra na schovávanou slovo na rovinu a hra fér - ač někdy drsná pro vedoucí porady brzda pro povídání o manželích, dětech, večeřích a měsíčním cyklu rozšíření obzorů a papírové repliky římských mečů pro táborové bitvy ... mám ráda muže ... mohu s nimi být ženou (a ty drsné chvíle na poradě jsou nakonec vždycky k dobrému...) ... PS 1:fotky jsou z toulání mezi dvěma pražskými náměstími ...

10 komentářů:

  1. Renatko, ten text je vskutku báječný a velmi originální. Zejména se mi líbí a bere mě za srdce, že na ně nenadáváš, jak je v kraji zvykem. Naopak, poukazuješ na to nejlepší, a to je fakt příjemná změna. (Půjdu se někam zamyslet - na všechno se dá nahlížet nejméně ze dvou stran... Můžu na mého muže a syna, kteří jsou teď před naší divadelní premiérou každý večer sami, nadávat, že jsou příšerný bordeláři a když není uvařeno, večeří pokaždé chleba s nutellou, anebo můžu říct "ani slovem mi nevyčetl, že jsem 5x týdně v pr..." obojí je pravda...:))

    Ale nějakou připomínku k textu mám - ta poslední věta v závorce - "drsné chvíle na poradě" - ta tam nepatří, vrací čtenáře na zem a je to zbytečné. Smazala bych ji nebo přesunula jinam. Zrovna tak se mi zdá, že papírové repliky římských mečů patří výše, někam do sekce o rozložení spacáku, zatímco poslední odstavec by měl být celý o vás, té tlupě ženských, kde mužský element je na obsah sice nepatrná, přesto ale zásadní esence.

    Fotky jsou taky fajnové, nejvíc klučina s holubem, ale zůstala bych jen u fotek chlapečků/mužů.

    Přes drobné výhrady je to báječný příspěvek, děkujeme:).

    OdpovědětVymazat
  2. Renko, to je krásné...já jsem v práci jako muž úplně sám, jediný můj parťák je kapající kohoutek na záchodě. Mám s Nimi společnou šatnu, dietní problémy...ale ony jsou zlaté, respektují mne a berou a já za to za ně dělám těžkou práci, protože pro me není problém vzít ležící klientku do náruče a odnést kamkoli:-) DĚKUJU za takové psaní!

    Z fotek se mi nejvíc líbí první a tu poslední bych vynechal, je na ní Ženská:-)

    Škoda, že to psaní není delší...

    OdpovědětVymazat
  3. Evičko - děkuju. Připomínky jsou naprosto věcné, beru i souhlasím - jen s tím dodatkem, že ten návrat "na zem" je tak nějak podvědomě chtěný... Co se týká poslední fotky - Evi, Františku - váhala jsem nad ní delší dobu, ale ten výraz v očích klučiny, i v kontrastu s pohledem žen na fotce, mi přišel výmluvný... Jo - Františku - naši dva muži jsou řidič a muž pro všechno v jedné osobě, a druhý je osobní asistent na Integračním centru pro dospělé mentálně handicapované... :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Mně se to líbí moc, četla jsem už ráno a celý den se mi povídání i fotky průběžně vracely. Zejména první dvě.

    OdpovědětVymazat
  5. Text líbí velice. Moc hezky s nadhledem ale s velkou dávkou jemného humoru napsáno.

    A přitom nejde přehlédnout vzájemnou úctu aktérů.

    Pro mě je tohle vzácné, neb už pár let pracuji v kolektivu virtuálním.

    Fotky bych nechal asi tak jak jsou a s pocitem, že jsou prostě pro tento článek a v něm fungují.

    Zejména ta první je kouzelná :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Nu, moc mě to baví pořád, a dle mého soudu, Renko, se diváme na Tvůj nejhezčí příspěvek. Tady na FB se už tolikrát ukázalo, že to, co opravdu funguje, je otevřenost a osobní přístup.

    OdpovědětVymazat
  7. Renko, moc příjemné čtení s myšlenkou a ta první fotka je opravdu kouzelná...

    a navíc se velmi ztotožňuji s obsahem.

    Když jsem před deseti lety zakládala nadaci, nikdy by mě nenapadlo, jak mi budou muži v kolektivu chybět.... Někdy se za toto životní rozhodnutí biju do hlavy:-)))

    OdpovědětVymazat
  8. ... snad proto jsem vděčná Bohu, že mi dal syna:-)

    OdpovědětVymazat
  9. Marti, díky za zastavení... jinak - myslím, že rozumím...v práci je to tak, jak je v článku, doma mám syna a dvě dcery...a ... ale ono je to všechno už napsané... R.

    PS: nadace je doménou žen? připomíná mi to sociální služby.... a přitom právě ti slabí a potřební potřebují silnou náruč...

    OdpovědětVymazat

please sign in or put your name in comment box
so we know how to call you