pátek 3. září 2010

Utajený depozitář aneb Na polštáři z pilin

Na tajném místě v práci mám tajný klíč k tajnému trezoru, ve kterém je svazek ještě tajnějších klíčů k vůbec nejtajnějším dveřím muzea. Než se k inkriminovanému zámku vůbec dostanu, musím odemknout ještě dvoje méně tajné dveře, jednu mříž a těžký visací zámek z poctivého železa. Za těmi pancéřovými dveřmi s pečetí se skrývají poklady. Některé opravdové, prověřené staletími i odborníky, jiné opravdu jen domnělé. Řada věcí nese důležitá inventární a přírůstková čísla (jinými slovy nálepku "poklad") jen proto, že to někdo jiný, kdo neumí věci vyhazovat, škodolibě přinesl, dobře si vědom toho, že je neumíme vyhazovat ani my, kteří jsme k rozpoznávání zrna od plev školeni. Jenže zaprvé, té věci je třeba dvě stě let, zadruhé, někdo si s ní dal práci, zatřetí, někomu nosila radost, a začtvrté... začtvrté "to kdyžtak vyhodím jindy, teď to dám tady do kouta a pak se uvidí..." Chci říct, někdy si připadám jako hlídač v bance. Za ty dveře nikdo nesmí, a když, musí se zapsat kdy přišel, proč přišel, s kým přišel, co si odnesl, kdy odešel... A celou dobu je bedlivě sledován přísným okem alarmu. Musí se vědět, kolik je za těmi dveřmi stupňů páně Celsia a jaká je vlhkost. Všechno se tu dělá moc opatrně a knihy, do kterých se zapisuje perem a dokumentárním inkoustem, jsou všechny staré, velké a tlusté. Ani prach za těmi dveřmi není jen tak nějaký, je to muzejní prach... ..."Crrrr... zvoní služební telefon. "Evo, jedem, jsme v garáži, čeká se na Tebe." "Jojo, letim." Služební výjezd - svoz obrazů pro výstavu. Končím velké úvahy pro FB, sápu se po tašce, bouchnu dveřmi a padám. Seběhnu jedny schody, vpadnu do kutlochu našeho šoféra Jindry, z kutlochu projdu do dílny a z dílny... Moment... Vracím se pohledem na staré, oplesnivělé desky opřené o zeď u cirkulárky. Poklady, které nikdo nepřinesl s uctivou opatrností, kterým nikdo nenapíše na zadek inventární číslo, poklady, které skončí nejspíš v ohni. Nikdo pro ně nepovede válku, žádné oko alarmu sem nedohlédne (co by tu taky hledalo), ostatně nikdo nebude nikdy v pokušení tahle díla ukrást, ale taky je nikdo nikdy nevystaví. A nikdo je nevystaví, protože je vlastně nikdo nevidí. (Mě vyjímaje.) Kam se hrabou všechny trezory, pancéřové dveře, zámky a čidla. Nejbezpečnější depozitář je ten, o kterém lidé neví, kterému se říká krycím jménem "dílna" a kde jsou obrazy uloženy na polštáři z pilin. Běh věcí lze ale čas od času změnit. Jako třeba dnes: Jste první a poslední návštěvníci onoho utajeného depozitáře. Zapisovat se nemusíte. Ale kdyby se vás ptali, tak se neznáme...:)

23 komentářů:

  1. Tedy pro mě především krásný cyklus fotografií výstavní povahy.

    Nádherné barvy, struktury, kompozice.

    Tohle tedy pro mé oči velice vydařená vernisáž :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Zrovna se pakuju na horolezecký víkend a vprostřed toho se zastavím, dávám si kafe a dívám se na tyhle Tvoje obrazy...je to krásné. Nejvíc se mi líbí druhá a poslední.

    Tohle je vernisáž, jak píše Josef:-)

    Jdu se dobalit a mějte se tu krásně.

    OdpovědětVymazat
  3. Krásné obrazy. Čtivé povídání. Jak jednoduché a působivé.
    Magdalena Smolková

    OdpovědětVymazat
  4. velmi libi

    velka pravda je v tom povidani

    OdpovědětVymazat
  5. Vždy moc rád čtu Evo Tvé povídání. Samozřejmě doplněné fotkami, co oku lahodí :-))

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj Evy,

    popravde som v dosledku času stratil vzťah k týmto obrazom a snažil som sa veci vidieť trochu reálnejšie, aj keď svojím okom.

    No po otvorení tvojho článku a hlavne posobivosti týchto 5 snímkov ako celku a nie jednoho, ktorý vačšinou pre mnohých nevytvára príbeh a neposobí z dovodu malej predstavivosti, ti sklaňám poklonu.

    V dosledku kombinácie možnosti prejavu tu na FB v spojitosti s textom si vytvorila myslím, že nielen pre nás naozaj krásné pokoukaníčko !

    -MAJO-

    OdpovědětVymazat
  7. Majo, díky. Já si tady na FB taky asi nejvíc užívám, ve srovnání se sousedským fotosereverem, tu vymoženost moci vyprávět, když se mi chce (a nemuset, když se mi nechce). Pro mě je to ideální stav.

    OdpovědětVymazat
  8. Mne sa najviac páči 1,2,3,4 a 5, ale to už vieš.

    OdpovědětVymazat
  9. Pro mě je to nádherný cyklus. Barevně jako by se u Tebe rozjasnilo, rozsvítilo, úplně nová poloha. A opět velmi originální text, který není, aspoň pro mne, zcela jednoznačný. Je tam skutečně ten poklad, nebo jen v přeneseném slova smyslu? A které ty poklady mají vlastně cenu?
    A na těch fotkách pro změnu vidím sešité rány. Jsou čerstvé, ale už nekrvácejí...překročila jsi břeh a stojíš na hranici.Čeká tam loďka a daleká pouť. Dvě tečky, hledající se v tom světě ve dne i v noci...

    OdpovědětVymazat
  10. Nemáš za co Evy, je to tak, jsou nádherné. No a vidím to podobně, akorát mít víc času na to ;)

    OdpovědětVymazat
  11. Člověče, Ivano, to není poprvé, cos dokonale vyhmátla něco ze mně. Myslím, že poprvé to bylo kdysi dávno, vloni na jaře, u autoportrétu - odrazu v zamřížovaném okně. Moc empatické stvoření, tahle ženská...:)

    OdpovědětVymazat
  12. Než jsem četl povidání,než jsem se k němu doloroval, dlouho jsem se kochal pohledem do Tvých krajin s příběhem. Cítím z nich strašně dobrou náladu, svobodu, volnost...

    Pak, když jsem četl fejetonek, který by mohl být klidně i prezentován samostatně, začal jsem ti tak trochu závidět oko rychlé reakce...

    Pro mě moc krásný kousky, ke kterým se budu vracet pro dobrou a inspirativní náladu - díky

    OdpovědětVymazat
  13. Ale já jen čtu ve Tvých obrázcích. Něco si tam vložila a já si to prostě jen překládám do slov. Asi je to o tom, že jsme naladěný na podobnou vlnu..je to bezva, že můžem vlastně komunikovat beze slov, ne?

    OdpovědětVymazat
  14. Milá Evo,
    Před nějakou dobou jsme si pod tvým cyklem „stavů“ psaly něco o tom, jak jsme různé… Většinou mi mnohé z tvých „zdí“ moc neříkají, číst je, na rozdíl od tvých báječných textů, neumím. Nevím, na kolik je to můj nedostatek, na kolik prostě jen odlišnost. Možná to přijde časem… spíše ale už ne. V každém případě, těchto pár fotek, stejně jako tenkrát ty fotografie „stavů“ ke mně mluví. Nevím jak, nevím proč, vlastně ani nevím, co mi říkají… to asi ani není důležité, prostě se mi na ně dobře dívá. Ber to jako zpověď totálního ignoranta abstraktní fotografie :-)))))))))))))

    OdpovědětVymazat
  15. ...na kolik.. je samozřejmě "nakolik" :-)).. a ještě dvakrát...

    OdpovědětVymazat
  16. Evičko, není co rozepisovat, prostě jsou krásné, krásné zastavení. Tohle mi zatím (teď myslím v mých fotkách, mém tvoření) uniká...stále potřebuji mít v obraze výpověď, poselství, zamyšlení.... neumím přinášet jen obrazy, toužím sdílet svoje pocity, hledání.... Tady vnímám krásu obrazu, která je sama poselstvím....nevede mě k hledání pravdy, "jen" hladí, těší oko a nechává toulat... jsou takové "maloprincovské"... Vážně krásná chvilka před spaním... Pohladilas...Díky. R.

    OdpovědětVymazat
  17. Holky, díky za fakt krásný slova:). Já taky nevím, čím mě zrovna ten který obraz osloví a proč zrovna on mě vyprovokuje k focení, nevím... asi jen brnkne na strunu, když jdu kolem... Dělám vlastně "jen" to co vy, nechám se unést...:)

    OdpovědětVymazat
  18. Koukám,že jsem Ti tu nenechala žádný řádky, protože jsem Ti to řekla osobně.... tak jen krátce - báječný.... po všech stránkách.

    OdpovědětVymazat

please sign in or put your name in comment box
so we know how to call you