pátek 23. července 2010

Legenda o ptáku (deníkové vydání)

Pondělí: Hned ráno mi volala Péťa, jestli nám můžou přivízt Pipinka. Odjížděj na týden někam na dovču. Řekla jsem jí, že samozřejmě a že se na něj těšíme. Nekecala jsem, aspoň bude u nás veselo, a bude to zase jedno drobný vytržení z denního stereotypu, hlavně pro Adama. Mám dovolenou, to se hodí, aspoň si ho užijeme. Než dorazili, dostal Adam přednášku o andulkách. Řekla jsem mu, že některý andulky mluví, a že když na ní bude hodnej, mohla by si s ním povídat. Pak jsme chodili po bytě a vymýšleli, kde ho ubytujeme. Kde mu bude nejlíp. Kde nebude sám, ale kde bude na druhou stranu v bezpečí před Terym a Václavem. Kde bude mít taky trochu klid, kde bude mít výhled, ale nebude se cejtit ohroženej... Postupně jsem mu připravila několik destinací. Komodu v obýváku, parapet, bar mezi kuchyní a jídelnou, komodu v ložnici a polici nad pracovním stolem. Než jsem dořešila dilema, kam s ním, přijeli. Ségra, Michal, Bára, Martínek a Pipinek. Předali zrní, provedli krátký školení o uspávacích rituálech a nevhodnosti pouštění andulek v cizím prostředí, poděkovali a odjeli. K oficiálnímu předání Pipinka nějak nedošlo, takže ve chvíli, kdy jsem se začala pídit po tom, kde vlastně je, už na kleci rajtovali kocouři. Martin vtipně nechal klec stát na zemi mezi dveřmi do bytu. Pipinek řval, mlátil křídly o klec, kocouři dusali, drápali, skákali, syčeli... No děs. Vyhodila jsem ty prevíty, odstranila ze žbrdlení a z mističky s vodou chomáče kočičích chlupů (ať ho nenervujou) a šla uklidňovat Pipinka. Byl chudák zalezlej v koutě a celej se klepal. "Chudášku malej, posem, pldelko", žvatlala jsem na toho nebožáka v posttraumatickým stavu. Odpoledne jsem pak přišla ze zahrady, Adam stál zrovna u klece a povídá: "Jak se máš, Pipinku? Pipinku... Hej... jak se máš, rozumíš? JAK - SE - MÁŠ!!!" Dojatě jsem mu vysvětlila, že mu nerozumí, že neodpoví. " Adam se hrozně rozbrečel, prej "Ale tys slíbila, že si se mnou bude povídat..." Hrozný, připadala si jako blbec... No. Pipinek je u nás první den a ještě je vyklepanej z koček, ani nepípne a my se těšíme na zítra, jestli se ozve. Přikryju klec jenom lehkou útěrkou, když je to vedro. Takže dobrou! úterý: Pipinek se ozval, k ránu pípnul!!! Pak ještě jednou, znovu, pak znovu, a pak začal řvát nonostop. Připadá mi, že nadává... Něco se mu nelíbí, asi blbý místo. Postupně jsem vystřídala všechny předvolený místa v bytě. Neřval jen v momentě, kdy jsem ho nosila. Ale nosit ho po bytě jako mimino, aby neřval, to teda odmítám. Chudák, má asi nějakej problém, takhle určitě normálně neřve... Nejspíš se mu stejská... Uklidňovala jsem ho mateřským hlasem, šišlala na něj, tak jako něžně pískala... A nic. Adam dělal opičky a strkal mu mezi dráty klece piškoty... Taky nic. Takhle nějak proběhl celej den. Večer jsme na to konečně přišli. "Třeba ho sere ta televize", řekl Pavel málem osvíceně. Vypnul rozkoukanej film a Pipin fakt zmlknul, uf. Je to snad vyřešený. Přikryju ho ručníkem (gramáž 195 g/m) a jdu na kutě, dobrou! Středa: Pták řval zase celej den, ať byla televize on nebo off. Strčila jsem klec (s asi dvaceti piškotama mezi žbrdlením) na parapet do otevřenýho okna, třeba ho zaujmou ptáci v zahradě a zklapne. A zaujalo: Řval ještě víc, asi se bál, že ho ty na třešni neslyšej... Vypadla jsem z domu a šla radši vyplejvat. A pak to přišlo. Něco jsme si vykládali dole v garáži, když se ozvala rána, řev a typickej dusot... Na vteřinu jsem se cejtila fakticky blažená, že to skončilo. "Doprdele, kocouři, já nezavřel dveře", vykřikl Pavel a pádil dovnitř. Pod nohama mu proletěly dvě chlupatý černý šmouhy. Už ode dveří byla vidět ta spoušť. Všude zrní smíchaný s bobkama (ještě že neni kdovíjak produktivní) a s vodou. Padající klec s sebou vzala pixlu se zrním a flašku s vodou na kytky. Klec na dvě části, vzhůru nohama, na zemi pod oknem. To plastový dno je pryč. Pták zalezlej v krovu vytvořeným z popadanejch bidýlek (ještě si je stihnul strachy podělat)... třepal se, jeho hrudníček divoce skákal, ztratil asi půlku peří... Po zbytek dne dělal, že není. Ještě teď se nehýbe, nepípá, mrká jen, když je to nezbytně nutný. Aspoň něco. Mohlo by mu to tichý trauma vydržet až do neděle... No nic. Jdu spát. Čtvrtek: Nad ránem mě vzbudil podezřelej škrábavej zvuk, takovej ten vrahounskej. Znělo to, jako když se někdo drápe po okně do koupelny. Ve vteřině mi ztuhla krev v žilách, bála jsem se pohnout, otevřít oči... Slyšela jsem, jak šustí šoupačky mezi ložnicí a koupelnou. Pak jsem oči otevřela, ale zase jsem se je bála zavřít. Nějak instinktivně mi zpod peřiny vyjela ruka (díky Bohu, má vlastní) a dala se do šátrání po Pavlovi. Marně, spal tvrdě. Rozhodla jsem se nakonec pro riskantní krok a jedním trhnutím těla se vystřelila z lehu do sedu, že ho tím vyplaším, toho grázla. V tom samým zlomku vteřiny se ručník o gramáži 600 g/m poroučel z klece, já přidušeně vykřikla (málem jsem si přitom cvrkla do gatí), Pavel vyletěl zpod peřiny a lapal chvíli po dechu. V měsíčním světle jsme nevěřícně zírali do klece: "Ten debil se klouže." Držel se nohama za dráty a klouzal se, pak zobákem nahoru na bidlo a znovu dolů. Dala jsem si bobuli třezalky na nervy a asi tři čtvrtě hodiny čekala na spánek... Ten čas jsem si krátila představou, jak toho blbouna modrýho cpu do marinády na gril. Bavila mě fáze, kdy mu zvedám křidýlko a mašlovačkou ho zespodu pěkně potírám šlichtou. Rozhodla jsem se pro recept na kotlety rytíře Fryduše: olej, česnek, sůl, hořčice, sojovka, worchestr, černé pivo, vejce, majoránka. Pták mezitím vystrkal piškoty, na které dosáhnul a pak jsme znovu usnuli. Do budíku zbývala hodina. Zbytek středy viz předchozí dny. Pátek: Já to snad vopravdu udělám. Má kliku, že nemáme česnek, sojovku, černý pivo a hořčici. Sobota: Ve čtvrt na šest jsem klec s fóglem odnesla na verandu. Chtěla jsem zamknout kočičí dvířka ve vchodových dveřích, ale nešlo to. Strčila jsem před dveře tu pitomou krabici, co stojí na chodbě už měsíc a vrátila se do postele. "Ty dvířka nejdou zamknout", povídám Pavlovi. "Cože? Nejdou zamknout?" On už přesně ví, jak ze mě udělat vola. Čili tu větu "Cože? Nejdou zamknout?" prakticky odslabikoval, nakrčil horní ret, levej koutek přizvednul jako ryba na háčku a lehce vysunul hlavu kupředu. Klasika. "No nejdou, no!!! Asi to zrezlo", říkám mu. "Zrezlo? Myslíš tu plastovou pojistku na našich plastovejch dvířkách?" Uraženě jsem šla zpátky na verandu, na odchodu řekla nějakou trapárnu typu "tak si to zkus sám, zamykat ve čtvrt na šest kočičí vrátka". Ještě myslím kontroval něčím o "vopravdovým porodu". No nakonec jsem je zamkla, ptáka přikryla larisou a vrátila se do postele. V průběhu soboty jsem ho nosila z místa na místo a občas na něj tak trochu bafla, aby držel zobák. Neděle: Dnes si pro něj přijedou. Pipinek už ví, že je vítěz. Od rána se klouže po kleci, štěbetá s odrazem v zrcátku, houpe se na houpačce. Přes počáteční odpor se na něj s Adamem dívám, a musím přiznat, že je to legrace. Ležíme v posteli a řežeme se smíchy. Už se takhle díváme půl druhý hodiny. Teď už dokonce poznám, kdy vymýšlí lumpárny - začne se rozhlížet po kleci, přešlapovat, dva kroky sem, dva tam, a pak hups na houpačku, zacinkat na zvoneček, prohodit pár slov se zrcátkem nebo hurá do přízemí a přísunem zpátky. No nic, jdu, musím dělat oběd. Španělský ptáčky... ...Tak, právě si ho odvezli. Adam brečel, že ho chce mít ještě doma. No a Péťa mu řekla, ať nebrečí, že se mu zase vrátí, že ho tady má za 14 dnů zpátky!!! Vykasala jsem horní ret, přizvedla koutek, mírně předsunula hlavu a velmi pomalu slabikovala: "Si děláš kozy, ne?" Na druhou stranu... Aspoň bude veselo... A pak, já ty stereotypy fakt nemusim...

21 komentářů:

  1. :-))))))))))))))))))))))))))))))

    A do toho mi zrovna ječí náš zelený a uřvaný andulák Tom.


    :-))))))))))))))))))))))))))))))))

    Mimochodem...na začátku srpna máme jet na týden pryč a ještě nevíme ke komu ho dáme....nemáš zájem? :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moje první spontánní reakce na nabídku, milý Františku, byla "jdi do p..ele...":)

    OdpovědětVymazat
  3. to bylo zbytečné.... :(


    Tam jsem setrvale :)))

    OdpovědětVymazat
  4. No... příběh mě rozchechtal... naši taky měli anduláka Pepu, maminka ho leta učila "Pepíku... Lumpíku..." No Pepa celkem neochotně tuto frázi opakoval... Jednou naši odjeli na dovolenou a byt jsem obýval já se svou tehdejší nastávající manželkou Mirkou a samozřejmě Pepa. Pepa sídlil v kleci na chladničce ve své klícce a vřískal zejména když jsem si z té chladničky chtěl něco vyndat. V zásadě se nedělo celých 14 dní nic zvláštního, až v den D kdy se naši vraceli, Mirka vyměnila ubrus na jídelním stole a celkově vygruntovala jak na Vánoce (zřejmě z komplexu snachy z tchýně). Pepík vypuštěn z klece poletoval po kuchyni a zvesela si prozpěvoval. Já dostal k večeři několik krajíců chleba s máslem a sýrem, které jsem si pokapal arabským kečupem. Na to Pepa čekal.. Přistál na stole a přepochodoval mi přes večeři... seskočil na běloskvoucí ubrus a ťapal po něm tvoříc kečupové stopy. Mirka rozezlena po něm máchla utěrkou a houkla na něho "Pepíku!!! Ty VOLE!!!". Pepa ulétl do klece kde se posadil, koukal a mlčel. Mirka vyměnila ubrus a ušpiněný hnedle namočila a dala prát. Přijeli naši a my jim celý ten příběh vyprávíme... hlavně rozhořčená Mirka líčila, jak ji nasral a jak ho zahnala utěrkou... i ta pronešená slova zopakovala a že on od té doby je zaraženej jak hřebík v rakvi... tu se ozvalo slabounké zaštěbetání... máma k němu prohovořila "Pepíčku... ty jsi zlobil???" z klesce se ozvalo hlasité "PEPÍKU... TY VOLE!!!"

    OdpovědětVymazat
  5. Evi, už jsem Ti někdy říkala, že můj taťka chovala papoušky, chůvičky, kanárky? Měli jsme jich doma asi čtyřicet:-)


    krásný....

    OdpovědětVymazat
  6. Babička s dědou měli taky Pepíka, zelenýho. jeho nejoblíbenější hláška byla "Pepíku, Pepíku, den si prdel na kliku". Žel Bohu byl velmi učenlivý, takže se hbitě naučil taky dědečkovův nehezký výrok a babiččině sestře, tetě Vlastě. Takže když Vlasta přijela na týden o prázdninách, Pepík ji uvítal slovy "Vlastička prdí". Vlastička se urazila, odjela a asi rok se neukázala:).

    OdpovědětVymazat
  7. a děda si spokojeně zamnul ruce... :))

    OdpovědětVymazat
  8. :-))))... chytrý ptáček... asi intelektuál... :-)
    U nás ptačinec nemáme... jen králíčinec... opravdu o život šlo jen jednou... když se asi hodinu hledal jeden z našich hlodavců... a byl nalezen nacpanej za horkým motorem od ledničky... kuchyní se trošku nesla vůně připálené kůže... ale malý cestovatel statečně přežil... a užívá dál vesele života... :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Předně po ráu tohle Tvoje psaní mě velice osvěžilo. Já už přešel na postup kdy si článek podobného ražení pěkně vytisknu a pak se v něm s nohama na stole hezky pohrabu :-)

    Dokonce si ho zálohuji v TOP formátu abych si je mohl jednou pěkně nahrát na CD :-)

    Popisuješ vlastně docela běžný chod domácnosti krásným slohem a volíš (asi v podvědomí) baječný mix různých výrazů které tomu celému dávají mimořádně chutnou šťávu a styl.

    Docela bych se těšil na to jak by ten úžasný týden popsal ten Pepínek. Prostě týden jeho očima, hlavičkou a zobákem :-)

    No a co se ptáků týká, my máme doma Karla, žlutého anduláka a už s námi mnohé prožil. Pro ptáka jméno Pepa, Pepínek či Pepulda považuji za neunosnou libovůli majitelů a u nás by prostě neprošel.

    Náš Karel nemá rád zvuk sekaček které se nám producírují pod barákem hned po ránu. Nesnáší šustot igelitových i papírových sáčků. Nesnáší dechovku od vedle. Nevím proč, ale hrozně řeve když po telefonu probírám s Františkem z Č.L. tu Staňkovou. To je dost zvláštní protože jiná témata mu nevadí a nikdo jiný také ne. Pak ho tu musím uklidňovat a jako kompenzaci mu házet zrcátkem prasátka na stěnu. Prasátka má rád......

    OdpovědětVymazat
  10. Evo, moc jsem se pobavil, krásně píšeš. Také mám s hlídánám zkušenosti, když starší dcera odjede na dovolenou, denně jezdím 40 km, abych nakrmil 3 kočky, 1 králíka a 7 morčat. Mladší dcera si zase na prázdniny přiveze domů z Prahy osmáka ve skleněném teráriu a jezdí si po světě. A já mu musím v půdním bytě pouštět klimatizaci, aby mu nebylo horko.

    OdpovědětVymazat
  11. Náš andulák Tom je úplně blbý, neumí létat, z řeči lidské se naučil pištět jenom "JÍDLO". Andulačka Andulka už ho měla dost a odletěla před několika dny k centru obce - se zřejmým úmyslem ponořit se do víru velkoměsta...Tomovi to nevadí, protože si na něj Andulka věčně otvírala zobák...

    A to hlídání...no zdá se, že by to vyšlo tak, že bys doma mohla mít Pipinka s Tomínkem současně... :-)))

    Lojzi Richterová

    OdpovědětVymazat
  12. Lojzi, a já zatím v inkriminované době můžu Evě pohlídat kočky ...

    Když mi někdo zase v té době pohlídá čuby ...

    Granule samozřejmě přidám ....

    OdpovědětVymazat
  13. Taky mě Jirko napadlo, že to veliké denní cestování by se vyřešilo tím, že by jsi ty kočky a hlodavce přivezl domů a nakrmil čuby něčím jiným než tlačenkou...ale to by jsi pak asi nemohl na pivo, že? :))

    OdpovědětVymazat
  14. Františku, hlodavce a kočky úplně zbožňujou. Bára donedávna za kočkama šplhala i na strom ..

    OdpovědětVymazat
  15. Evi, tohle je hlavně o tom čtení, výborně píšeš, opravdu. Má to nadhled a švih a rukopis E.S....jsi i dost trpělivá, já bych toho ptáka potřel peroutkou už ve středu...

    ...ke Tvým posledním třem článkům se vracím již po několikáté a pořád mne baví.

    OdpovědětVymazat
  16. Popravdě řečeno, je to spíš autorská licence než skutečný záznam reality - kdyby to bylo až tak hrozné, dojela bych si do krámu pro to černé pivo.:)

    OdpovědětVymazat
  17. Co napsat jako dvacátej koment? prostě jsem se (oproti tobě) pobavil ptačím příběhem... Díky za takové osvěženíčko

    OdpovědětVymazat
  18. úsměvné, zábavné, fajn a chápu ((v roce osmdesát devět jsem vystavoval prostorovou instalaci s názvem "Když mi uletí papoušek" :)... -k

    OdpovědětVymazat

please sign in or put your name in comment box
so we know how to call you