pátek 2. července 2010

O distorzi génia (dále pak pravého kotníku, levého zápěstí a krčního obratle)

Předkládám sérii fotografií, jejichž společným jmenovatelem je jistota geniality autora a nalezení prapodstaty jevů. Zkrátka fotky na samotné hranici fatality. Tedy... Aspoň včera to tak prostě bylo. Ale popořádku... Už to bude tři týdny, co ve mně pracuje a sílí závažné téma pro fotografii i slovo. Když se mi něco takového děje, poznám to. Začnu být zádumčivá. Přestanou mi vadit domácí práce. Čím dál častěji mě přistihnou, že nevnímám. Čím dál častěji mi říkají, ať se nemračím. Ale já se nemračím - jen konstruuji myšlenky a ukládám je vduchu do vět. Tato "inkubační doba" před "vyvrcholením génia" je typická mým neklidem a potřebou samoty. A právě včera jsem to věděla. Věděla jsem, že přišel ten den. Podmračená, nevnímající a uzavřená do sebe jsem odcházela z práce. Představovala jsem si, že až přijdu domů, vezmu si foťák, obejdu okolí, a večer věnuji myšlenky čistému papíru. Ano! Přijedeme domů, dáme si kafe, ať mi to líp vidí a myslí. Pavel pak bude dělat příjezdovou cestu a Adam mu bude "pomáhat", odpoledne bude mé! Pak se na nás pověsilo auto. Byl to švagr a jeho syn Martin (sedm let), jeli k nám pomáhat s cestou. No nic, kafe udělám tři a Adam aspoň bude mít kamaráda na hraní. Super. Martin se začne svlékat, že jde do bazénu. Adam řve, že do bazénu nechce a že si s ním Martin nechce hrát. S přehledem jej umlčím a hledím si kávy. Za chvíli bude klid a já začnu dělat na dnešním "výronu". (Dnes se to hodí, zítra mám na Foto-booku "službu".) V tu chvíli přijíždí druhý švagr s dcerou Kamilkou (devět let). Jdu dělat další kafe, Kamča se svléká do bazénu. Adam řve, že on do bazénu nejde a že si s ním Kamilka nechce hrát. Muži zapínají flexu a řežou dlažbu. Ohlušující rachot a oslepující prach. S úsměvem (dnes mě nic nerozhází, protože dnes TO přijde) donesu čtvrté kafe. Vracím se na terasu - v bazénu přibylo dítě, sousedovic Dáda (5 let). Adam řve, že on do bazénu ani za nic a že si s ním Dáda nechce hrát. Udělám pití, rozdám čepice a kloboučky proti slunci. Jen ještě zajet do večerky pro pivo, pak si dopiju to kafe a půjdu na to. V krámě beru šest dvoulitrových piv a nepočítaně kocouřích konzerv, řvou jak prokoplí. Vracím se z obchodu - mé místo na parkování je zabrané, přijel tchán pomáhat. Dělám mu kafe a džbán citronády. Na verandě odsunu nohou mokré dětské oblečení, nafukovací rukávky s mašinkou Tomáškem, vynadám dětem a jdu vařit kafe. Současně se pouštím do přípravy těstoviného salátu. Otevřu dvě konzervy s tuňákem, nakrájím kotel zeleniny a... Mezitím telefon. "Kde lítáš? Už Ti volám potřetí." "Promiň, byla jsem venku a je tu hroznej rachot." "Coo? Neslyším Tě, máš tam nějakej rachot". "Řikám, že tu mám rachot!" "Aha. Hele já přijedu na kafe, jo?" "Jasně, pojeď." Kamarádka Jitka. Mám 15 minut, než přijede. Olivy, bazalku, pórek... Dám vařit těstoviny. Jitka je tu, nesu jí ven kafe a na moment si sednu... Aha, tak nesednu, židle si odnesli chlapi. No nic. Těstoviny! Běžím domů vypnout sporák a vysypat do salátu konzervy tuňá... "...prdele." Vyhodím kocoury Terezu a Václava, jednu konzervu sežrali. Vytřu podlahu (vybrali si tu v oleji). "Tetooo?" "No?" "Kde máte osušky?" "Řekni Adamovi, on ti je ukáže." "Adámku, kde máte osušky?" "Osušky? To neznám, to nemáme." "To jsou ručníky!" štěknu a rezignovaně je přinesu dětem. Přepočítám děti v bazénu - zase je o jedno dítě víc, sousedovic Nikolka (sedm let). Adam řve, že si s ním Nikolka nehraje a on že do bazénu nepůjde. Nesu chlapům salát. Cestou zpátky vynadám Adamovi, že čůrá na strom. Udělám pití, rozdám kloboučky, odkopnu z verandy zakousnutou myš a mokré ručníky. Vynadám dětem, že si hrají s tyčemi na rytíře a za protivníky mají mé žlutobílé kosatce... ...odpoledne se chýlí k večeru. Lidí ubývá. Švagři a jejich děti odjíždějí. Adam řve, že nechce, aby už jeli. "Nemůžou, zítra jdou do školy." Adam řve, že chce jít taky do školy. "Nemůžeš, ještě neumíš R a Ř." Adam řve, že chce jít do bazénu... Devět večer. Adam spí. Sedáme si s mužem na terasu a otvíráme dvoulitrového březňáka. "Já jsem utahaná..." "Z čeho prosim Tě..." Deset večer. Překračuji výkop (odvodňovací). Zavrávorám a během zlomku vteřiny se musím rozhodnout, zda padat po zádech do jámy nebo po hubě do trávy. Volím B). Rupne mi v kotníku, v zápěstí a v zádech. Jedenáct večer. Dávám si artikulační cvičení, abych se ujistila, že je to pouhý sebeklam a nejsem pod vlivem alkoholu. Díváme se do hvězd a já cítím, že se TO konečně blíží. Dnes je ten den. Zapaluju olejovou lampičku a stávám se zádumčivou. Půlnoc. Můj muž odešel před chvílí spát. Dívám se před sebe... A pak TO přijde. Po stole jde mravenec. Ve světle hořícího olejového knotu jeho život vypadá jinak. "Kam kráčí?..." Plastová loďka na baterky... Jako můj život. Kam dopluje? Nafukovací kruh s obrázky Mickey Mause. Je to tak absurdní, jak se myšák Mickey směje, s legrační čepicí, zatímco svět se řítí do záhuby. Všechno to musím zachytit! Dám si ještě loka a klopýtám pro foťák. Na chodbě se přerazím o tu pitomou krabici, co už tam stojí 14 dnů. Cestou zpět vzpomínám, jak se přístroj zapíná a kudy se tam strká baterka. Zapínám a fotím. Fotím, fotím, fotím. Co fotka, to Pravda... Najednou se mi chce brečet. A trochu zvracet... A došlo pivo... Vyčerpaná výronem génia dopiju to blbý kafe a jdu spát. Zítra celý svět uvidí! Tak tedy předkládám sérii fotografií, jejichž společným jmenovatelem je jistota geniality autora a nalezení prapodstaty jevů. Zkrátka fotky na samotné hranici fatality. Tedy... Aspoň včera to tak prostě bylo.

26 komentářů:

  1. Sousedi stojí právě u našeho plotu a nechápavě hledí do okna pokoje, kde sem právě dočetl tvá slova...

    ...myslím, že tu sanitku nakonec volat nebudou. Už jsem se přestal chechtat...

    ..jdu si to přečíst ještě jednou a budu se snažit být seriózním - prostě takový, jakého mě sousedi znají...:))

    OdpovědětVymazat
  2. Přišla jsem se ze zahrádky podívat, co František spolkl, že se tak dusí... Pustil mě k PC a dusíme se oba...:-)))

    Lojzi Richterová

    OdpovědětVymazat
  3. Je to morbidní, ale těší mě, že se dusíte:).

    OdpovědětVymazat
  4. Poznávám tě, génie :)))

    Majka

    OdpovědětVymazat
  5. Řehtám se jak blázen...:))

    mě se to stát nemůže..nemám švagry ani bazén:-)

    OdpovědětVymazat
  6. Můj muž právě sedí u fotbalu a já si užívám Tvůj příspěvek. Nedalo mu to ptá se, co to tam zase mám..jelikož číst je líný a nemá rád dlouhé řeči, jdu rovnou na reakci Richterových..jako že sranda.. Pomyslí si něco ošklivého o intelektuálních fotografech a s povzdechem se vrátí k svému objektu hlavního zájmu. A já si dál můžu znova v klidu číst a užívat si..:-)

    Jo tyhle tvůrčí touhy znám. Já kolikrát v duchu napíšu celé romány,napíšu dopisy žijícím i nežijícím lidem, nafotím báječné fotky. Škoda, že jsou v mém případě jen imaginární. Ty Tvoje náhodou mají něco do sebe. Zvláště se mi líbí ta první. Říkám si : Je to větrák, gramofonová deska, dno hrnce..nebo třeba nějaká galaxie, kde žijou mravenci..:-)

    OdpovědětVymazat
  7. Nevím, zda to budeš brát jako pozitivní či nikoliv, ale asi si to založím jako první pomoc k použití, až přijde zase "den blbec" :-))).

    OdpovědětVymazat
  8. Ivanko, včera to byla pochopitelně ta galaxie, dneska je to průhled takovým červeným plastovým ořezávátkem na pastelky:).

    OdpovědětVymazat
  9. Ufff, ty mi dáváš kapky... Včera vypadnul internet a tak jsem si několikrát přečetl aspoň fejetonek na mobilu... Grimasy co jsem u toho předváděl, netrpělivý klikání na posuvník, a náhlé výbuchy smíchu, vrhaly na mne stín podezření a hromadu dotazů s kým že si to dopisuji... Sdělení, že čtu co dělala Eva během dne ("Která Eva?", "No ta z internetu přece" chich), mi na důvěrihodnosti nepřidávalo...

    Teď už se koukám i na fotky a doplňuju si je k textu jako ilustrace... celý dohromady mi to funguje báječně.

    Tož díky za zážitek

    OdpovědětVymazat
  10. ps: až se vzbudí žena, musím jí tvůj vklad na FB ukázat, snad pochopí mé včerejší vysedávání nad mobilem :)

    OdpovědětVymazat
  11. Ještě v noci jsem si tohle Tvoje akční psaní vytisknul a dokonce ho dal přečíst i mé ženě bez komentáře.

    Málokdy si něco takhle tisknu a skoro nikdy nepodávám dál.

    Teď už to mám načtené a vlastně zůstal ten počáteční šok v dobrém slova smyslu nad tou stavbou výpovědi, nad absolutním uvolnění ve vodopád automatického psaní.

    Ty fotky k tomu prostě pasují a vytvářejí hutný mě učarující celek.

    Myslím, že tohle je přesně to tak vymknuté z kloubů, co by mělo mít na FB svoje místo a FB tak i svoje zásadní opodstatnění.

    OdpovědětVymazat
  12. Dlouho jsem čekal na Tvé fotografie a dostal jsem psaní jako bonus :-) Přál bych Ti klidnější dny.

    OdpovědětVymazat
  13. Tvůrčí proces nezná dne ani hodiny... ale jak krásné jsou právě ty rozhodující chvíle co utvářejí rozcestí našeho snažení o posun těla i duše dál... :-) ...jsem se tady při čtení a koukání culila a vzpomínala na ty svoje zlomové dny... tvůrčí... :-)))

    OdpovědětVymazat
  14. Koš prádla čekající na žehlení, plná pračka, nezalitá zahrada, pobíhající vnoučata kolem.....a já si sedím a klidně čtu a usmívám se a vzpomínám a přitakávám....
    Fajné Evi, pokračuj!
    Magdalena Smolková

    OdpovědětVymazat
  15. Staňková, Staňková :o) jako bych tam byla:o)Jsi zvíře a mám Tě ráda. Mám před sebou tvůj zádumčivý obličej, který hraje všemi možnými stíny a splíny, který odráží snad vše, co se ti vaří v hlavě. Jsi duchem veliká a k tomu úplně obyčejně neobyčejná ženská. Tak a jakto že neodepisuješ na sms?? Potvoro!!!

    OdpovědětVymazat
  16. skvělá práce! (i když k smíchu mi moc nepřijde) díky -k

    OdpovědětVymazat
  17. Martino, na sms jsem neodpověděla odhadem přibližně proto, že mi právě lezly po hlavě nějaké děti, zatímco jsem vařila dvacáté šesté kafe. Ve skutečnosti mé dny probíhají v tomto duchu už asi dva týdny, takže ses určitě netrefila do "klidové zóny". Ale jestli ses v té zprávě ptala, jak se mám, tak odpověď viz výše.:)

    OdpovědětVymazat
  18. Naprosto skvělý počtení !!!!!!!!!!!!!!!!!!

    OdpovědětVymazat
  19. Výborna práca, Evička. Výborne sa to číta. Úplne mám pocit, akoby som sa toho osobne zúčastnil.

    Začína ma to tu na Foto-Booku veľmi baviť.

    OdpovědětVymazat
  20. Manfrede, tos´ klidně mohl, uvařila bych Ti kafe:).

    OdpovědětVymazat
  21. Evi, moc mě potěšila tato erupce geniality. Jsem rád, že pábitelé nevymřeli. Dík.

    OdpovědětVymazat
  22. Neobyčejný článek z obyčejného života. Moc fajn čtení i fotky, jen tak dále :)

    OdpovědětVymazat
  23. Evičko :-)) skvěle napsané, skvěle doplněné fotkami...rozesmála jsem se a nezapomenu dát přečíst manželovi... A napadá mě k tomu ještě jedno...je to šílené...a je to šíleně vzácné...a moc rychle to uteče...hlavně ty rytířské bitby s kosatci... a pak najednou rytiři vyrostou a času pro tvoření je tak nějak víc..a ono to tvoření je pak trošku jiné.... Vydrž!!! a užij si to...

    OdpovědětVymazat
  24. Prima fotky....opravdu. A to čtení k nim je snad ještě lepší. Vytiskla jsem ten text a půčila ho kolegyni v práci, ještě teď kvičí smíchy a papír putuje po budově. Musím Ti Evo moooc poděkovat, protože za to čtení jsem já dostala čokoládu...přičemž mám výčitky, že jistě porušuju nějak autorská práva a ještě budu tlustá, protože se neudržím a tu čokoládu sežeru celou :-))
    Těším se, co nového vyprodukuješ příště a kdybys chtěla, o tu čokoládu se s Tebou ráda rozdělím :-)
    Štěpánka

    OdpovědětVymazat
  25. :-))) Já čokoládu miluju, opravdově a hluboce miluju:).

    OdpovědětVymazat

please sign in or put your name in comment box
so we know how to call you