pátek 16. října 2009

"Dáš si kafe?..."

Včera jsme s kamarádkami vedly typické ženské řeči na téma "chlapi" a proč a čím nás tak strašlivě štvou a koho štvou víc. Byly to řeči o ležení na gauči, bylo to o hrnkách od kafe a kupičkách prádla kolem postele, bylo to o zvednutém prkénku a mastném papíru od tlačenky v lednici, bylo to o otázkách typu "kde zas mám ty ponožky"... ...Až se mezi nás vmísila jiná kamarádka, která před časem ovdověla, a řekla jen "buďte rády, že se máte koho zeptat, jestli si dá kafe." Pak si vzpomněla, jaké to bylo, dívat se na dveře, které už se neotevřou, na židli, která zůstane prázdná, na místo v posteli, které vychladlo... Myslím, že by dala mnoho, aby se domů vrátily špinavé hrnky od kafe, kupičky prádla, prkýnko nahoře, blbé otázky, nějaké to zachrápání, krknutí, prdnutí... Aby zavrzala klika a pak stará židle, aby se vrátilo teplo do vedlejší postele. Pak jsem přišla domů. Zula jsem se, překročila kupičku prádla, cestou jsem posbírala hrnky, a pak položila tu otázku, kterou se každý člověk utvrzuje v tom, že i když to tak někdy může vypadat, není sám: "Dáš si kafe?" "Ale joo", ozvalo se. A mně bylo dobře.

7 komentářů:

  1. Moc pěkná fotka. A k článku se zdržím komentáře, neb jej může číst i má žena a já jsem zatím ještě neztratil pud sebezáchovy...:)

    OdpovědětVymazat
  2. Pointu dobře chápu, ale to ohrané klišé o chlapech ne. Můj muž ty "chlapské" věci popisované v článku nedělá. Možná to je spojeno s tím, jaký vztah k sobě lidi mají, mého muže (a i proto ho mám tak ráda) by hanba fackovala, kdybych mu dělala jen služku. Bylo by to pod jeho úroveň.

    OdpovědětVymazat
  3. Evo, fotografii beru jako ilustrační k Tvému povídání které dílem pobavilo, dílem jsem si uvědomil, že to vlastně musí fungovat i naopak. Prostě jsem si souzení v obecné rovině jako holy a kluci. Konkrétně je to pak otázka jak dlouho a s kým sdílíme ty peripetie svých nedostatků, neduhů a úchylek. Občas je to i v poloze přání. Rádi bychom a myslíme, že v tom případě by bylo určitě všechno jinak. Lépe, vstřícněji a navěky...

    Holt, nevím kdo to takhle na světě zařídíl, ale určitě to je jediná možnost a nikdo z nás si ji nedá vzít i kdyby to mělo být jen občasnou myšlenkou.

    OdpovědětVymazat
  4. Tak nějak se snažím to Tvé povídání vydejchat a stále se mi to nedaří... Před časem jsem si uvědomil, že už jsem ve věku, a přirozeně veškeré mé okolí se mnou, kdy by se nemuselo vyplatit rozloučit se s nezodpovězenými otázkami a zanechat po sobě prostor naplněný negativními emocemi. Tak tu sedím a přemýšlím, zdali nemám náhodou něco nedořešeného s někým kdo je mi blízký... více či méně...

    OdpovědětVymazat
  5. TO: Anonymní...

    Nemyslím si, že drobné neřesti mužů, ať už takové či makové, vypovídají o jejich úrovni a vztahu k manželkám. Nemyslím si, že je povinností manželek řešit naše říhnutí, větry, smrduté nohy, hromádky prádla, hrnky od kávy a tp. Vždyť většina mužů také neřeší spousty ženských neřestí a i přes šovinisticky znějící řeči, své manželky či přítelkyně "na rukou nosí" a dozajista po upozornění či žádosti vyřčené v mírném tónu s milým výrazem v tváři neprodleně odstraní za sebou své nepořádky ku potěše svých dam...

    OdpovědětVymazat
  6. Veľmi ťažké čítanie ...

    Tieto tvoje slová vo mne ponechávajú plno otázok a úvah a učia ma o tom o čom naozaj ten život je ...

    Zanecháva to vo mne plno rán, smútku i utrpenia a zároveň toho malinkého šťastia, ktoré si každý z nás tak strašne praje ...

    Myslím si, že tomuto neporozumie každí pokiaľ nezažije a verím, viem, že to tak funguje ...

    Ono by mohlo byť i horšie ...

    OdpovědětVymazat
  7. Moc zajímavé povídání Evičko. Víš a tak je to ve všem. Stačí si jen vyměnit brýle a všechno najednou vnímáme jinak. Čtu Teď moc fajn knihu v které se píše, že svět vnímáme skrze paradigmata. To zanamená skrze naše zkušenosti, které tvoří v náší mysli jakési mapy. To jsou vlastně naše brýle, kterými koukáme na svět a vnímáme ho. Posun našeho paradigmatu udělá v našem vidění 100% obrat a mi uděláme takové to ,,aha!!" a najednou jakoby se nám rozsvítilo takové to vnitřní světlo. To přesně se stalo i Tobě v tomto příběhu.

    "Bytí" v lidském rozměru je "vidění". To co "vidíme", je v těsném vztahu s tím, jací "jsme". Nemůžeme dosáhnout skokové změny svého vidění, pokud nebudeme souběžně měnit své "bytí" a naopak. Tohle citát z té knihy a já nad tím stále přemýšlím. Je to i o těch našich fotkách víš. I v nich je naše vidění a to znamená, to jsme vlatně my!
    No něco na tom určitě je.
    Knížka určitě zajímavá. Jmenuje se 7návyků vůdčích osobností od Stephena R. Covey pokud tě to zajímá.

    No a fotka pro mě s tím příběhem inspirativní.

    Díky za to, že jsem mohla nahlédnout.

    Martina

    OdpovědětVymazat

please sign in or put your name in comment box
so we know how to call you