neděle 4. října 2009

Proč jsem začala fotit lidi

Tenhle článek, se kterým mezi vás poprvé přicházím, berte jako moji subjektivní výpověď a fotku, které přikládám, jako ilustrační. Ano, čím dál víc fotím lidi, ale ještě zdaleka to neumím. Vím však, proč to dělám a taky vím, že není cesty zpět. Nedávno jsem se zúčastnila workoshopu s člověkem, jehož fotky obdivuji. Chtěla jsem se dostat na kloub tomu tajemství, jak to dělá. Podívat se pod pokličku. Kdysi jsem ho potkala na ulici a zeptala se, jak to dělá, že se ti lidé od něho nechají fotit. Odpověď zněla : „Ano, to je to nejtěžší..“ Také se mě někdo v rozhovoru ptal, jaké mám cíle a touhy ve fotografii a já tehdy řekla, být neviditelná.. Fotky, které jsem obdivovala a nedokázala vyfotit, byly většinou velice intimní, přirozené a civilní. Emoce z nich prýštily. Takové fotky jsem nenacházela na žádném fotoserveru. Však je tam zkuste najít. Je to tím, že takové fotky se nedají získat na ulici, nedají se ani zinscenovat. Vyžadují totiž kontakt, vzájemnou důvěru. Čas. Způsob života. Když se na ně podíváte, je to na nich patrné, ale člověku to nedocvakne. Já jsem si to uvědomila až na tom workshopu. Začínala jsem jako každý krajinou a zátiším, postupně objevovala světlo, v cizině lovila lidi na ulici a hledala krásu kompozic v architektuře. Však je to vidět na mém profilu na PEXu. Je jasné, že znalost řemesla je nezbytná a kvalitní TK je pro mě hodně tvrdý oříšek. Ukázalo se však, že podstatnější pro mě je hledání obsahu mých fotek. Pokud mě neuspokojí co fotím, pak se sebelepší TK stává zbytečností. Dnes už vím, že pokud chci dělat to, co cítím, musím mezi lidi. Nejlépe opakovaně a získat si jejich důvěru. Nesmím fotit hned, oni potřebují čas si zvyknout a pustit mě do svého teritoria. Je výhodné se vracet a vytvářet časové cykly. Pokud získám jejich důvěru, mám šanci být opravdu neviditelná. Fotka by měla vyjadřovat děje, které se odehrávají uvnitř fotky, nikoli z fotky ven, sám fotograf jakoby neměl existovat. Nenásilnou komunikací lze osoby mírně přemisťovat a hledat vhodná prostředí, ale tak, aby si toho fotografovaný vůbec nevšiml. Je výhodné hledat zajímavá a netypická prostředí a snažit se abstrahovat. Tím získává fotografie na nadčasovosti. Je velké umění zaznamenávat rozhodující okamžiky emočně vypjaté, ve správné kompozici, v jednoduché skladbě. Ostrost tu nehraje roli, dokonce ani neprokreslení stínů či přepaly. Vše je podřízeno emoční působnosti snímku. Chybou jsou jakékoli laciné efekty, předvádění se, či naopak situace, které fotografovaného degradují. Kdo jednou zkusí tento způsob focení, jiné kategorie už ho nikdy nemohou plně uspokojit. Je to tím, že tímto způsobem vlastně vytváří nové vztahy mezi lidmi a to je droga a odměna fotografa.

11 komentářů:

  1. Ahoj Ivani,
    předně vítej.
    A organizačně: Nezapomínej si dole pod příspěvkem přiřadit svůj štítek, u tohoto příspěvku jsem ho už zadal za tebe.

    A ten text jako odkaz máš naschál nebo nevíš, jak jej přepnout na normální?

    Franta

    OdpovědětVymazat
  2. Samozřejmě, že to není naschvál.Udělala jsem to, ani nevím jak. Můžeš-li, prosím, uprav to..:-)Ostatní ve zpráve na PEXu.

    OdpovědětVymazat
  3. Ivano, vítej tady a děkuju za takový poctivý příspěvek - to je už kousek práce. A to nemluvím o fotkách. Moc bych to chtěla umět.

    OdpovědětVymazat
  4. Ivano, předně vítej :-)

    No a tohle počteníčko vnímám s velkým respektem a vím o mnohých co bysme mu neměli zůstat ušetřeni...

    OdpovědětVymazat
  5. Čas od času se probírám starými fotografiemi a říkám si: Když to šlo tou méně dokonalou technikou tehdy, tak proč mi to tak nejde dnes?

    Něco jsem už v sobě asi ztratil a ty lidičky... neumím už většinou navázat tem důvěrný kontakt, tak nutný k tomuhle fotografování.

    OdpovědětVymazat
  6. Viděla jsem Tvoje fotky u posledního článku na Digiaréně a žasla jsem. Tvoje nová podoba, kterou neznám. Moc mě to potěšilo. K něčemu se Ti přiznám. Tohle moje fotografování lidí je ve skutečnosti terapie, kterou jsem si naordinovala. Jsem totiž spíše uzavřené povahy a není pro mě vůbec lehké navazovat vztahy. Focení je důvod, za který se mohu schovat. Otvírají se mi tak nové světy. Ale je to velmi psychicky náročné a možná taky časem ztratím tu sílu. Vím, o čem mluvíš.

    OdpovědětVymazat
  7. Vítam ťa :)

    krásne pojatý článok, ktorému rozumiem veľmi dobre a čo sa týka výroku :

    " Jsem totiž spíše uzavřené povahy a není pro mě vůbec lehké navazovat vztahy. Focení je důvod, za který se mohu schovat. Otvírají se mi tak nové světy. Ale je to velmi psychicky náročné ... "

    sa plne stotožňujem, krásne si to vystihla slovom ...

    AHoj.

    OdpovědětVymazat
  8. Ivano...Vítejte:-)

    Pěkný poctivý článek. Nadchly mne fotografie číslo 3 a 4 a taky myšlenka, stát se jako fotograf neviditelný.

    Jsem rád, že jste tu.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji, Františku, za krásná slova. Snad bychom si mohli tykat. S Tebou a Evou se ještě neznáme osobně, ale určitě to časem napravíme.

    Tvoje slova ohledně fotek jsou pro mne ohromnou podporou. Hlavně ta poslední se totiž začíná blížit tomu, co hledám. Jakoby pohledu skulinou do duší..

    OdpovědětVymazat
  10. Pro mne velmi vyčnívá poslední snímek.

    Měly jsme to setkání na dosah, viď... Tak příště snad.

    OdpovědětVymazat

please sign in or put your name in comment box
so we know how to call you