středa 9. září 2009

Zemité variace V.

Přináším zbrusu novou fotografii - počala jsem ji dnes v půl šesté odpoledne a na svět přišla před chvílí. Mám moc ráda krajinné téma v abstrakci, zvláště ve fotografice. (Tahle libůstka mě provází už od dob studií, i když tenkrát to nebyla fotografie, ale grafika jako výtvarná technika, pomocí které jsem krajiny vytvářela.) Pokaždé, když bezradně bloumám po světě a nevím, kudy kam, najdu únik v krajině. Všimli jste si, jak málo stačí, abyste vyfotografovali krajinu? Jen jediná čára - horizont. Bude-li linie ležet velmi nízko, ucítíte závan větru, volnost prostoru. Bude-li horizont ležet velmi vysoko, ucítíte ZEMITOST krajiny, její sevřenost, pocítíte samy DĚJINY kusu země, kterou jste vyfotografovali. Možná zachytíte něco z jevů a principů, které v této zemi probíhají... Ucítíte vůni zeminy, sílu kořenů, stopy života... Snažila jsem se přijít na termín, který by jedním slovem popsal spojení krajiny a grafiky - zatím mě nic nenapadlo. Možná napadne někoho z vás... Člověk nemusí být krajinář, aby se stal krajinářem.

9 komentářů:

  1. Tak ahoj..v novém virtuálním prostoru:-)..chvilku jsem hledala ten horizont, ale jen chviličku a pak jsem ho našla a uklidnila se. Rozhlídla jsem se po té Tvé krajině a zjistila, že je mnohovrstevnatá. Dá se stírat jako los a měnit roční období. A nebo složit z útržků..dní? Chybí mi tam jen stopy lidí a zvířat. Asi tudy dlouho nikdo nešel. Ale možná tam napsal vzkaz, který už vybledl.

    OdpovědětVymazat
  2. Tyhle tvé práce...myslím, že jsou velmi dobré. Objektivně...nemám, co bych cyklu Zemitých variací vytkl a subjektivně se mi hodně líbí.

    No a je to krásně napsáno...

    OdpovědětVymazat
  3. Evo napíšu Ti sem spíš můj proces jak jsem téměř přestal fotografovat, nebo spíš přestal publikovat fotografie krajiny.

    Začalo to dost náhodnou koupí jedné knihy pana Václava Cílka. Jmenuje se "Makom, kniha míst". No a pak jsem koupil další...a další. I třeba "krajiny vnitřní a vnější" a také "tichý břeh světa". Postupně jsem tím procesem došel k tomu, že vím jakou bych chtěl fotit krajinu ale vlastně to neumím. I po tom kouzelném "cvak" se mě ukáže to co jsem vlastně neměl na mysli. Jen docela mimořádně je to naopak. To nějak všechnou souvisí i s tou mojí zapšklostí k na galeriích producírovaných krásňovkách podle ročních období tak jak je zhusta defilována v různých Topech.

    No jak vidíš, vlastně se odemne nic nedovíš :-)

    Jo alespoň o tom termínu který se pokoušíš pro to spojení najít popřemýšlím...a pokud se urodí rád ho sem dopíšu. Nic velkého nečekej, nabadají mě jen samé vyděšenosti...

    OdpovědětVymazat
  4. Evo, své "krajinářské" vyznání jsem napsal tady http://www.photoextract.com/cs/foto/141684.html#reakce_1813938 a podnes se na něm nic nezměnilo...

    Co se týče graficko-abstraktního krajinaření, tam je situace jiná... avšak nechávám na každém, aby si v těch mých detailofkách hledal tu svou krajinu sám... Já jsem totiž k těm precizně poctivým krajinám získal hlavně těmi patetickými kecy pod nimi zásadní odpor...

    Zde mi na první pohled na Tvou fotku naskočil název "Hirošima"... Omlouvám se...

    OdpovědětVymazat
  5. Josefe:

    "...To nějak všechnou souvisí i s tou mojí zapšklostí k na galeriích producírovaných krásňovkách podle ročních období tak jak je zhusta defilována v různých Topech." - no a já právě mám ráda na svých krajinách, že nepodléhají ročním obdobím nebo módám (stopy ve sněhu apod.) - vlastně bych ten cyklus mohla nazvat "Subjektivní krajiny" místo "Zemitých variací". Taky mám ke krajinářské fotografii nechuť, ze stejného důvodu, jako píšeš Ty, i když takový Míra Jarý umí krajinu par excellence, plnou významů po povrchem. A to není žádný krajinář.

    Tyhle mé krajiny jsou vlastně trochu vnitřní vzpoura, a trochu hledání sebe sama v blízkém životním prostoru. A co je hlavní - nemusím kvůli nim vstávat ve čtyři, abych stihla Slunce, a pak se válet někde v rákosí a čekat, až kachny brnknou při přistávání o hladinu ve vteřině, kdy do kapek zasvítí první paprsek... Tak například tahle krajina výše vystavená, Zemité variace V., je nějaká podivná elektrická krabička pod keřem u kostela Sv. Františka... Pořízená bez nároků na Slunce nebo malebné nebe... A mluví se mnou víc, než kdyby to byly "lesy, vody a stráně". Takhle nějak to mám:).

    OdpovědětVymazat
  6. Je několik fotografických směrů, které velice ctím a proto se ani necítím oprávněn a schopen je dělat, či o nich nějak hlouběji diskutovat. Jsou to portrét, akt a krajina. Protože je málo vyvolených, kteří je umí dělat a mnoho takových, co fotografují obličeje, nahá těla a více či méně kvalitně zachycené důkazy, že někde byli. Klouzajíc po povrchu věcí, mají za to, že vytváří ty prvně jmenované pojmy.

    Jak mi jdou roky stále k vyšším číslům, tak přestávám krajinu kolem sebe pozorovat. Všiml jsem si, že stále častěji se stávám její jakousi součástí, kdy já i kraj kolem mne jsme něčím jednotným, co nedokážu definovat, ale jen cítit. A tohle se občas snažím vyfotografovat ve svých imaginárních krajinách, protože v té skutečné to ještě neumím. A možná ani umět nikdy nebudu.

    Nic proti těm co od půlnoci šplhají po stotřetí na strmý kopec, aby konečně zachytily kraj správné mlze pod ním. Jsou to občas fotografie líbivé a obdivuhodné. Ale málokdy v nich nacházím krajinu samotnou, maximálně jen její odraz na sítnici.

    Popisných krajin, důkazů že je někde kopec, jezero, les nebo moře je moc. Příliš moc. Lesklých, barevných, jásavých či zádumčivých - jak si zákazník (náš pán) přeje. Ale ruku na srdce, kdo máte možnost prolistovat Sudkovu Prahu panoramatickou – zkuste ji prolistovat očima prodejce pohlednic. Takových jaké se budou prodávat „normálním“ lidem. Moc jich tam nenajdete. Mají málo barev a cingrlátek, za to mnoho ducha.

    Už mockrát jsem říkal tuhle větu:“Ono je docela jedno, co je na té fotografii, mnohem důležitější je otázka –o čem ten obraz je.“ Tvé fotky jsou o něčem. Občas mi to zůstane zašifrované, ale beru to jako moji nedostatečnost, která může časem být vystřídána osvícením.

    OdpovědětVymazat
  7. Tos napsal výborně, děkuju za to. Jo, je to ono, vystihl jsi fůru mých jen tušených myšlenkových pochodů. Ještě se k tomu vrátím, možná. Je krajina a pak je několik procent jejího povrchu. Většina krajinářů stěží vyfotografuje těch pár procent, sklouzne po povrchu onoho kopce, ale vědomí krajiny se nedostaví. Imaginární krajiny tohle dokáží daleko lépe.

    OdpovědětVymazat
  8. Ahoj Evy,

    mnohokrát jsem přemýšlel nad tím co krajina pro každého z nás znamená ...

    ... nikdy jsem se to nesnažil někde dohledat a nastudovat si to, často si říkam, že nemám na to čas a tak skouším použít hlavu, samozřejmě často zbytečně, ale ...

    Zjistil jsem u sebe ve fotce, že krajina jako taková je síce překrásná a zasloží si určitě být fotografována klasickým spůsobem, ale popravdě přestalo to na mně účinkovat. Snažil jsem se hledat v ní cosi jiného a proto vnímam dnes celý svět jak vnímam, trochu tak složitě pro někoho ...

    Myslím si, že krajinou může být jakýkoliv prostor s kterým cítime, resp. prostor který k nám nějakým spůsobem promlouvá, prostor který se nás něčím dotýká ...

    Mně osobně je úplně jedno kdo určil..., a nebo kdo řekl co by krajinou by mělo být, ... a že toto nikdy krajinou být nemůže a podobné bláboli o tom, co kdo druhému naplácal do hlavy ...

    Představa je nevyčerpatelná a to mně motivuje i do budoucna... Mít cosi jiného co nemá ten druhý, předat mu to, předložit, "zhnusit" mu tuto kategorii, ať začne taky přemýšlet ...

    Hlavně, že to tak cítiš ;)

    pa ...

    OdpovědětVymazat

please sign in or put your name in comment box
so we know how to call you